OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skutečně povedená taškařice o tom, kterak Američané objevili Ameriku. Sotvaže dozní první a největší vlna zájmu o symfonický power metal se ženským zpěvem, kterou už před nějakým tím pátkem rozfoukali především NIGHTWISH, přihasí si to tahle newyorská pětice s eponymním debutem a tváří se na něm, jako kdyby snědla všechno symfo-metalové moudro světa. Přitom ovšem nepředvádí nic jiného, než jednu školenou a pěkně znějící operní pěnici (Maria Breon), ex – bubeníka MANOWAR Rhina a třináctku skladeb nad slunce jasnější stylové příslušnosti a vesměs velmi průměrného invenčního charakteru, jenž je navíc jaksi pokřiven zejména typickou produkcí Joeyho DeMaia (znovu MANOWAR), doslova dýchající jeho mateřskou kapelou (typicky mohutné chorály varhan či velmi časté užívání dramatických úderů zvonu). Pakliže to na některých dosavadních živých vystoupeních kapely v České republice nebylo úplně přesně poznat, tenhle debut to odhalil v celé kráse: HOLYHELL (prozatím) nenabízejí skutečně nic, o co by našinec (a povyšme se protentokráte do rolí obyvatel jednotné Evropské unie) měl stát, protože doma toho má tuny a v mnohem, mnohem lepší kvalitě.
5 / 10
Vydáno: 2009
Vydavatel: Magic Circle Music
Stopáž: 70:54
Ono to nie je až také zlé , len je to ...sorry za výraz... skurvene priemerné . Akonáhle pieseň graduje , a zdá sa , že by mohol prísť dobrý refrén alebo zaujímavý motív tak zrazu jéééb a objaví sa úplne tuctová melódia , popevok , riff. . . Všetko je tu vydestilované , robené ako na zákazku . Zhudobnená nuda. Ak chcete počuť niečo so ženským hlasom s troškou symfonična , tak si radšej pustite Delain alebo Epicu . Howk . :-)
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.